666.vas.satanek.666
Květy srdce
Kdysi jsem četl knihu,jež se jmenovala „ Malý princ“
Je to kniha pro děti,ale do dnes nevím,proč.
Mnohdy i dospělí mají problém mnohé z této knihy pochopit a mnohé myšlenky uchopit do dlaní.
Malý princ je človíček,jež putuje cizími,smyšlenými světy,zeměmi,planetami a všude má nějaké příhody.
Z každé té příhody vyplyne nějaké moudro,ponaučení.
Vím,že moudra nejsou a nejsou dogmatem pro každého a pro život jako takový,ale něco mne z této knihy už z doby minulé utkvělo v mysli.
Něco,co se mě dotklo zcela uvnitř,na duši i na srdci.,něco co mě hluboce oslovilo.
Malý princ všem dával rady,radost,dobrou náladu.Když měl někdo bolest,pofoukal mu duši.
Když měl někdo strach,dával mu kuráž a odvahu.
Když někdo strádal a v jeho silách nebylo mu pomoci,aspoň na chvíli odvedl pozornost jiným směrem,aby dal na chvíli zapomenout.
Byl to takoví tvoreček na všechno a pro všechny.
Jedno však neměl,neměl lásku,neměl radost z toho,být milován.
Přes to,že viděl hodně zemí,planet,přes to,že se setkal se spoustou osůbek a tvorečků,nikdo mu nedal lásku.
Sám vlastně tedy ani nevěděl,co to je láska.Je to jak s ovocem,neochutnáš li,netoužíš ho mít.
Jednou,v jedné neznámé zemi,na neznámé planetě se však náš malý princ zamiloval do neznámé ženy.
Věděl,že se s ním něco děje.Věděl,že je to něco,co ještě nikdy nepoznal,a tak projevil svoji náklonnost.
Projevil ji poprvé,podruhé a tak dny utíkaly jeden za druhým.
Vždy,když se měl setkat s tou,jíž zaslíbil své srdce,se na vše připravoval.
No připravoval,byl to obřad,jež ten kdo nemiluje,nepochopí.
Každé ráno,každý den a každý večer své srdíčko vyzdobil a provoněl těmi nejněžnějšími vůněmi,kvítky,jež nikdo neznal,láskou,jež v něm vzplanula jak pochodeň v té nejčernější noci.
Jeho duše byla vždy čistá a oddaná,dát vše,co v ní za ta dlouhá léta a nekonečná putování bylo nahromaděno.
Ano,vždy říkal,na dnešek jsem pro tebe vyzdobil své srdíčko,abys ho mohla vzít do dlaní a bylo pro tebe nádherné.
A jak tak dny utíkaly jeden za druhým,malí princ zesmutněl.
Jeho milá,když občas vzala jeho srdce do dlaní,krvácelo.
I když nebyl sám,jeho duše zůstávala opodál a on zjistil,že jeho srdíčko nekrvácí jelikož by bylo poraněno.
Zarývaly se totiž do něj trny sobeckosti,trny jež člověku berou,ale krom bolesti nic nedají.
Uvědomil si,že milovat neznamená dát sám sebe,ale dostat i to vyzdobené srdíčko,jež on sám tolikráte dával na dlani.
Dostat i něhu,lásku pohlazení.Dostat to vědomí,že druhý ho také chce celou svou duší a tu duši mu provoní a přitulí se s ní.
Měl slzy v očích.Nechápal,proč je život o bolesti a proč slzy,jež mu tekou po tváři jsou slané.Dnes to již ví,bolest je slaná,hořká,jako jeho budoucí život.
Nikdy nevěděl,co to je mít rád,co to je milovat a dnes ví,když usedá do svého stroje času,že se sem již nikdy nevrátí.
Dnes ví,že je něco jiného milovat a něco jiného mít rád.
Dnes ví,že ty jež měl rád,bude mít rád i na dále i ty jež ještě nepoznal,však lásku v sobě nechal umřít,tak,jako umřel na duši on sám a již nikdy své srdíčko pro nikoho nevyzdobil.
Opět se toulá cizími světa a rozdává radost,aby byl pro druhé štěstím a pro sebe nikým.
Jedno však poznal“chce li kdokoliv milovat,musí být milován,jinak ho láska zničí,a jeho duše umře s jeho rozkvetlou,a však dlouho nezalévanou zahradou.
Květy srdce
Kdysi jsem četl knihu,jež se jmenovala „ Malý princ“
Je to kniha pro děti,ale do dnes nevím,proč.
Mnohdy i dospělí mají problém mnohé z této knihy pochopit a mnohé myšlenky uchopit do dlaní.
Malý princ je človíček,jež putuje cizími,smyšlenými světy,zeměmi,planetami a všude má nějaké příhody.
Z každé té příhody vyplyne nějaké moudro,ponaučení.
Vím,že moudra nejsou a nejsou dogmatem pro každého a pro život jako takový,ale něco mne z této knihy už z doby minulé utkvělo v mysli.
Něco,co se mě dotklo zcela uvnitř,na duši i na srdci.,něco co mě hluboce oslovilo.
Malý princ všem dával rady,radost,dobrou náladu.Když měl někdo bolest,pofoukal mu duši.
Když měl někdo strach,dával mu kuráž a odvahu.
Když někdo strádal a v jeho silách nebylo mu pomoci,aspoň na chvíli odvedl pozornost jiným směrem,aby dal na chvíli zapomenout.
Byl to takoví tvoreček na všechno a pro všechny.
Jedno však neměl,neměl lásku,neměl radost z toho,být milován.
Přes to,že viděl hodně zemí,planet,přes to,že se setkal se spoustou osůbek a tvorečků,nikdo mu nedal lásku.
Sám vlastně tedy ani nevěděl,co to je láska.Je to jak s ovocem,neochutnáš li,netoužíš ho mít.
Jednou,v jedné neznámé zemi,na neznámé planetě se však náš malý princ zamiloval do neznámé ženy.
Věděl,že se s ním něco děje.Věděl,že je to něco,co ještě nikdy nepoznal,a tak projevil svoji náklonnost.
Projevil ji poprvé,podruhé a tak dny utíkaly jeden za druhým.
Vždy,když se měl setkat s tou,jíž zaslíbil své srdce,se na vše připravoval.
No připravoval,byl to obřad,jež ten kdo nemiluje,nepochopí.
Každé ráno,každý den a každý večer své srdíčko vyzdobil a provoněl těmi nejněžnějšími vůněmi,kvítky,jež nikdo neznal,láskou,jež v něm vzplanula jak pochodeň v té nejčernější noci.
Jeho duše byla vždy čistá a oddaná,dát vše,co v ní za ta dlouhá léta a nekonečná putování bylo nahromaděno.
Ano,vždy říkal,na dnešek jsem pro tebe vyzdobil své srdíčko,abys ho mohla vzít do dlaní a bylo pro tebe nádherné.
A jak tak dny utíkaly jeden za druhým,malí princ zesmutněl.
Jeho milá,když občas vzala jeho srdce do dlaní,krvácelo.
I když nebyl sám,jeho duše zůstávala opodál a on zjistil,že jeho srdíčko nekrvácí jelikož by bylo poraněno.
Zarývaly se totiž do něj trny sobeckosti,trny jež člověku berou,ale krom bolesti nic nedají.
Uvědomil si,že milovat neznamená dát sám sebe,ale dostat i to vyzdobené srdíčko,jež on sám tolikráte dával na dlani.
Dostat i něhu,lásku pohlazení.Dostat to vědomí,že druhý ho také chce celou svou duší a tu duši mu provoní a přitulí se s ní.
Měl slzy v očích.Nechápal,proč je život o bolesti a proč slzy,jež mu tekou po tváři jsou slané.Dnes to již ví,bolest je slaná,hořká,jako jeho budoucí život.
Nikdy nevěděl,co to je mít rád,co to je milovat a dnes ví,když usedá do svého stroje času,že se sem již nikdy nevrátí.
Dnes ví,že je něco jiného milovat a něco jiného mít rád.
Dnes ví,že ty jež měl rád,bude mít rád i na dále i ty jež ještě nepoznal,však lásku v sobě nechal umřít,tak,jako umřel na duši on sám a již nikdy své srdíčko pro nikoho nevyzdobil.
Opět se toulá cizími světa a rozdává radost,aby byl pro druhé štěstím a pro sebe nikým.
Jedno však poznal“chce li kdokoliv milovat,musí být milován,jinak ho láska zničí,a jeho duše umře s jeho rozkvetlou,a však dlouho nezalévanou zahradou.