Ležím,ještě se mě nechce otevřít oči,i když mé tělo zcela procitlo.Vnímám,jak podkrovním okénkem ke mě pronikají louče ranního sluníčka,jak mě hladí po tváři.
Vnímám ho naprosto slastně,stejně tak,jako tvůj dech,jenž se prodírá mojí chlupatou hrudí a hladí mě po kůži jak letní vánek.
Mám stále přivřené oči.Nevím,jestli tento pocit někdo zná,či ho vůbec vnímá,ale mým tělem prochází něžné brnění,kdy kombinace podzimního sluníčka v chladném ránu s tvým dechem dokáží vytvořit neuvěřitelné souznění pocitů.
Souznění všeho a umocnění toho,co jsme prožili předešlou noc.
I ty procitáš, v polospánku se ke mě při choulíš ještě více než před tím,políbíš mě na hruď a zpět zaboříš svoji tvář na rameno .
Pomalu ale sjíždíš až do podpaží a já si připadám,jak skutečný ochránce tvého spánku.
Jsem v ten okamžik snad i pyšný,že jsem to já,kdo ti pro tuto chvíli může dát svá křídla jako útočiště,jako peřinu,jako jistotu tvého procitání.
Jsi vzhůru,sedíš již na kraji postele a pomalu otáčíš ke mě svoji hlavu.Nedívám se na tebe,ale cítím již i tvůj pohled.Otočím se.
Naše pohledy se v ten moment,v jediný okamžik,aniž by se musely hledat setkaly.
Měl jsem pocit,jako by mezi námi proběhl film posledních okamžiků.
Nevím jak ten pocit vyjádřit,ale cítil jsem v ten ,moment ostych se štěstím ,s určitou blažeností kterou nám přinesla slast naší touhy a vášně.
Mlčky jsme se postavili.Cítil jsem,jak se naše myšlenky vyměnily a ty jsi s jemným úsměvem,kdy jsem vnímal jak se ti chvějí rty odešla do koupelny.
Byl jsem sám.Vím,že to asi pro tento okamžik není to správně a to co by mělo vystihnou atmosféru tohoto rána,ale prolétlo mě myslí co bude dál.
Dnes jedu do Hamburku nakupovat opět naftu,a budu muset tento sen opustit,ale již se těším na další den.
Ano,těším,i když to nebude asi den z těch lepších,ale kdo ví.Kdybych neodjížděl dnes,jel bych rovnou domů a vše řekl Evuš.Ano vše,to že se s ní rozcházím,že konečně vnímám něco více,než sympatie vůči skutečné ženě,že jsem konečně prožil milování a ne jen bezcitný sex.
S odstupem času si dnes i sám sobě musím přiznat,že ani nevím,proč jsem s ní byl.
Nebyla hezká a ani chytrá...tedy chytrá,no nebyla hloupá,ale měla takovou tu pouliční chytrost,kdy pes u popelnice je nucen přežít,a to mu dává ne jen sílu,ale i postupem času spousty zkušeností,jak přežít třeba i v tajze.A to byla Evuš.
Brala každý den jako den poslední, snažila se ne jen z něj,ale i z každého,kdo se jen momentem ocitl v její blízkosti z něj něco získat...materiálno,duševno...prostě cokoliv.
Pracovala v reklamní agentuře,a když nad tím uvažuji,vlastně každý projekt,který tato agentura děla ,byl vlastně z valné části skrze ní mým dítětem či aspoň myšlenkou.
Vycházíš z koupelny a na mě se culí ta tvá rovnátka.Jsi jak sluníčko,které se směje a rozdává radost.
Ještě jsem tě takto neviděl.Poletuješ po pokoji,plácneš mě přes zadek a jen se směješ.
Neptám se na nic..ve tváři se mě rozlévá pocit štěstí a já také mizím v útrobách koupelny.
Rychle zapomínám na každou myšlenku,jež mě prolétly hlavou v tvé chvilkové nepřítomnosti,osprchuji se ve studené vodě,jak jsem se to za poslední léta naučil,a již oblečený na tebe poklepávám špičkou boty....snídaně volá lenochode.
Vezmeš to tak jak to bylo myšleno,obejmeš mě a rozverně řekneš,tak se netoulej Méďo a jdeme.
Snídaně proběhla za stálého švitoření.Ani již nevím o čem,jen stále slyším tvůj hlasitý smích.
Cesta z hotelu byla tichá a beze slov,oba jsme věděli,že skončil krásný okamžik,a nechtěli jsme to pokazit zbytečným povídáním.
Eva to věděla,co chci udělat až se vrátím ze zahraničí a bála se toho. I když jí Evuš podvedla a ne jen jí,neměla ráda vyhrocené situace.Žila vlastně poklidný život,stejný,jako byla sama. Neměla ráda spory a i když byla v právu,radši ustoupila,aby se nemusela prát za svoji pravdu.
Ale fakt je,že jsem ji ještě tolik neznal,myslím po stránce mentální.
Pomalu se blížíme k budově,kde pracovala a mě běžel stále jeden a ten samý film před očima.
Byl jsem rád,že neumí číst myšlenky.Asi by mě měla za blázna a jen úsměv na mých rtech asi prozrazoval,na co myslím.Silnice mě splývala s jejím obrazem.
S černými ,dlouhými vlasy, bílou šíjí,plnými ňadry,jež byly zkrášleny velkýma ,hnědýma bradavkami.
Ani bych si neuvědomil,že jsme na místě,,kdyby mě sama nepoložila ruku na můj hřbet dlaně,jež pevně svírala volant a neřekla,jsme zde.
Polibek,zamávání a její silueta mizí ve dveřích.
Vnímám ho naprosto slastně,stejně tak,jako tvůj dech,jenž se prodírá mojí chlupatou hrudí a hladí mě po kůži jak letní vánek.
Mám stále přivřené oči.Nevím,jestli tento pocit někdo zná,či ho vůbec vnímá,ale mým tělem prochází něžné brnění,kdy kombinace podzimního sluníčka v chladném ránu s tvým dechem dokáží vytvořit neuvěřitelné souznění pocitů.
Souznění všeho a umocnění toho,co jsme prožili předešlou noc.
I ty procitáš, v polospánku se ke mě při choulíš ještě více než před tím,políbíš mě na hruď a zpět zaboříš svoji tvář na rameno .
Pomalu ale sjíždíš až do podpaží a já si připadám,jak skutečný ochránce tvého spánku.
Jsem v ten okamžik snad i pyšný,že jsem to já,kdo ti pro tuto chvíli může dát svá křídla jako útočiště,jako peřinu,jako jistotu tvého procitání.
Jsi vzhůru,sedíš již na kraji postele a pomalu otáčíš ke mě svoji hlavu.Nedívám se na tebe,ale cítím již i tvůj pohled.Otočím se.
Naše pohledy se v ten moment,v jediný okamžik,aniž by se musely hledat setkaly.
Měl jsem pocit,jako by mezi námi proběhl film posledních okamžiků.
Nevím jak ten pocit vyjádřit,ale cítil jsem v ten ,moment ostych se štěstím ,s určitou blažeností kterou nám přinesla slast naší touhy a vášně.
Mlčky jsme se postavili.Cítil jsem,jak se naše myšlenky vyměnily a ty jsi s jemným úsměvem,kdy jsem vnímal jak se ti chvějí rty odešla do koupelny.
Byl jsem sám.Vím,že to asi pro tento okamžik není to správně a to co by mělo vystihnou atmosféru tohoto rána,ale prolétlo mě myslí co bude dál.
Dnes jedu do Hamburku nakupovat opět naftu,a budu muset tento sen opustit,ale již se těším na další den.
Ano,těším,i když to nebude asi den z těch lepších,ale kdo ví.Kdybych neodjížděl dnes,jel bych rovnou domů a vše řekl Evuš.Ano vše,to že se s ní rozcházím,že konečně vnímám něco více,než sympatie vůči skutečné ženě,že jsem konečně prožil milování a ne jen bezcitný sex.
S odstupem času si dnes i sám sobě musím přiznat,že ani nevím,proč jsem s ní byl.
Nebyla hezká a ani chytrá...tedy chytrá,no nebyla hloupá,ale měla takovou tu pouliční chytrost,kdy pes u popelnice je nucen přežít,a to mu dává ne jen sílu,ale i postupem času spousty zkušeností,jak přežít třeba i v tajze.A to byla Evuš.
Brala každý den jako den poslední, snažila se ne jen z něj,ale i z každého,kdo se jen momentem ocitl v její blízkosti z něj něco získat...materiálno,duševno...prostě cokoliv.
Pracovala v reklamní agentuře,a když nad tím uvažuji,vlastně každý projekt,který tato agentura děla ,byl vlastně z valné části skrze ní mým dítětem či aspoň myšlenkou.
Vycházíš z koupelny a na mě se culí ta tvá rovnátka.Jsi jak sluníčko,které se směje a rozdává radost.
Ještě jsem tě takto neviděl.Poletuješ po pokoji,plácneš mě přes zadek a jen se směješ.
Neptám se na nic..ve tváři se mě rozlévá pocit štěstí a já také mizím v útrobách koupelny.
Rychle zapomínám na každou myšlenku,jež mě prolétly hlavou v tvé chvilkové nepřítomnosti,osprchuji se ve studené vodě,jak jsem se to za poslední léta naučil,a již oblečený na tebe poklepávám špičkou boty....snídaně volá lenochode.
Vezmeš to tak jak to bylo myšleno,obejmeš mě a rozverně řekneš,tak se netoulej Méďo a jdeme.
Snídaně proběhla za stálého švitoření.Ani již nevím o čem,jen stále slyším tvůj hlasitý smích.
Cesta z hotelu byla tichá a beze slov,oba jsme věděli,že skončil krásný okamžik,a nechtěli jsme to pokazit zbytečným povídáním.
Eva to věděla,co chci udělat až se vrátím ze zahraničí a bála se toho. I když jí Evuš podvedla a ne jen jí,neměla ráda vyhrocené situace.Žila vlastně poklidný život,stejný,jako byla sama. Neměla ráda spory a i když byla v právu,radši ustoupila,aby se nemusela prát za svoji pravdu.
Ale fakt je,že jsem ji ještě tolik neznal,myslím po stránce mentální.
Pomalu se blížíme k budově,kde pracovala a mě běžel stále jeden a ten samý film před očima.
Byl jsem rád,že neumí číst myšlenky.Asi by mě měla za blázna a jen úsměv na mých rtech asi prozrazoval,na co myslím.Silnice mě splývala s jejím obrazem.
S černými ,dlouhými vlasy, bílou šíjí,plnými ňadry,jež byly zkrášleny velkýma ,hnědýma bradavkami.
Ani bych si neuvědomil,že jsme na místě,,kdyby mě sama nepoložila ruku na můj hřbet dlaně,jež pevně svírala volant a neřekla,jsme zde.
Polibek,zamávání a její silueta mizí ve dveřích.