Opět leží na posteli hotelového pokoje a přemýšlí o životě.
Je opět sám .
Nenávidí tyto okamžiky,které ho provází celým životem.
Být obklopen toliko lidmi jež tě mají zřejmě rády,ale nedokáží to dát najevo či nechtějí a člověk pak vnímá jen svoji samotu,do které se ve smutku utápí.
Včera mu řekla v baru Jampa jedna známá,se kterou se vždy pozdraví a prohodí pár slov,že je smutný gentleman se smutným srdcem.Že moc dávám a málo dostávám.
Oponoval jí,i když v tu chvíli věděl,že má pravdu a nikdy by netušil,že ho ona vnímá více než povrchně.
Proč to tak je,proč život dá člověku více citu a něhy,než druzí chtějí,proč mu dá schopnost přijímat lásku,když ji nedostává,proč člověku bolí srdce i když není nemocný,zkrátka samá proč,proč.
Leží,a přemýšlí nad vším.
Jak celou tu dobu žil,nad dětstvím,nad láskou,kterou dostával od maminky,nad dospívání,kdy poznával své první jinošské lásky,prožíval své první touhy a mladistvé milování a zamilovanost.
Také své první rozchody,slzy ,smutek,kdy si člověk myslel,že se mu nechce žít.
Vždy se ale snažil dát ze sebe vše,jelikož měl tu potřebu a touhu dát druhému to,co je milé i jemu.
Vždy to bylo adekvátně jeho vyspělosti,nemyslí tím tělesné,ale mentálnímu naladění mysli.
Je až neuvěřitelné,jaké věci a jaké vzpomínky si člověk dokáže vybavit po tolika letech,ale i jak dokáže vnímat minulost nedávnou spojenou s přítomností.
Vždy j si myslel,že láska je jen něco,co vyjadřuje určité pocity a nikdy nevěnoval dlouho tomuto slovíčku pozornost.
Strašně dlouho si i myslel,že když člověk miluje,je automaticky také milován,jelikož láska musí být smysluplná.
Dlouho si také myslel,nebo spíše chtěl myslet,že když člověk dá druhému něhu a cit plynoucí z jeho vlastního nitra,že to- či něco podobného mu bude opětováno.
Dlouho si myslel,chybí li člověku ten druhý,že logicky tomu druhému musí chybět ten první.
Vždy si tak nějak přál,aby to tak fungovalo,a myslel si,že je to vlastně samozřejmost.
O to je člověk pak více celičký rozbolený,když zjistí,že to tak není,že v životě to většinou funguje jinak a pak se bojí radši milovat-ví že bude v lásce opět sám,že nikomu nebude chybět jeho dlaň,jeho obětí.
Že lidi nejsou pro lásku ochotni nést oběti,oběti jež by je v ničem neomezovaly.
Říká tomu láska bez omezení,ano mohu ,,milovat,,ale nesmí mi to omezit v mých potřebách,náladách a poklidu.Tak tak je dnes láska vnímána.
Chybí jí vášeň,emoce,chybí jí potřeba vnímat a chtít toho druhého,chybí jí to nejjednodušší a nejzákladnější a to je vyjádření slovy,mluvou.Pohladit hezkým slůvkem,pohlazením nikoliv na pobídku druhého,ale pohlazení vycházejícím z nitra člověka samého,prostě mít touhu sám pohladit a dotknout se toho,koho milujeme.
Miluji,miluji plným srdcem,a jak mám poznat,je li moje láska smysluplná,má li budoucnost,neslyším li to nejzákladnější slovíčko miluji tě,mám tě ráda.Jak mám či má člověk poznat,jestli druhému chybí,když on či ona nedokáží dotekem vyjádřit svoji potřebu,své pocity,ne pro to,že to chce ten druhý,ale pro to,že to chce on či ona sám.
A takto tu leží a přemítá,o čem je život,o čem je milovat,kdy miluje a kdy je opravdu milován.
Neví,neví je li milován.Je to pocit,jež by člověk neměl zažívat,pocit nejistoty,kdy sám nevím,na kolik je jeho láska přijímána,má li smysl jí dávat,pokud ani neví,chce li ji vůbec někdo přijmout.
Ano,to je to nejpodstatnější- milovat a umět být milován,dát lásku a umět jí přijmout,nebát se dát druhému srdce a střežit a opatrovat srdce,toho jež miluji.
Pokud toto nefunguje a člověku chybí všechna tato zjištění,je na severním polu osamocen a i jeho láska zamrzá,až zemře úplně.
Pak se ze srdce stane na strašně dlouhou dobu kus ledu a do hry vstupuje čas,čas,který mě zakazuje milovat,jelikož se začínám bát bolesti.
Celý život dával a dával z plného srdce veškerou něhu,city a lásku jež měl ve svých komůrkách otevřenou,ale neví proč,vždy nebo převážně se v tomto citu cítil osamocen a sám.
Člověk si pak začne nalhávat,že to tak není,aby si sám sobě nepřiznal,že ten druhý nemiluje,že mu nechybí moje ruka,že ji klidně vymění za skleničku vína,za dobrý oběd,za vlastní pohodlí,jelikož by musel v sobě nejdříve probudit cit,jež je emotivnější jak úcta,kterou k němu zřejmě většinou lidi,tedy ženy chovaly s obdivem,či přívlastkům těmto podobným.
I když jedna žena homvášnivě milovala .Ano byl to nádherný rok jeho života,kdy někdo vynesl jeho srdce na výsluní citů a emocí,že člověk mnohdy ani nedýchal nad záplavou toho všeho,jež mu bylo v lásce dáváno.
Jen konec byl bolestivý se šrámem,jež i přes to vše,co po té bylo- stál.
Pravdou je to,že od té doby uteklo mnoho vody a on neslyšel do dnešní doby z úst ženy to,co touží slyšet každý,,ano je to to otřepané slovíčko, mám tě ráda a druhé miluji tě,,.Zvláštní,pár písmenek,a jak jsou strašně důležitá pro lidské srdíčko,pro lidskou duši,a jak je někdo používá bez uvážlivosti a někdo je nepoužije vůbec,jelikož tato slovíčka jsou do určité míry zavazující,a proč se zavazovat,když i tak můžeme životem proplouvat.
Přiznává si v mysli ,žil divný bohémský a mnohdy až nepochopitelný život a dnes ví,že mu chyběla láska,pohlazení,pár krásných slovíček,přichoulení se od ženy,vnímání jeho osobnosti a ptá se sám sebe,dostane se mu někdy ještě tohoto,když sám sebe mění?
Dokáží se měnit i lidi kolem něj tak, aby nedávali naděje a nebo naopak projevili to co mají ve svém nitru,to co jim říká jejich srdce?
Má nahraný krásný souborek s názvem třináct rad do života a mnohdy se nad ním pozastavil,na kolik je pravdivý každou svou větou i přes jeho něžnou naivnost.
Je nad ránem a jde spát,jelikož mu úvahy- ne že by se dostaly do slepé uličky,ale hlavně nic neřeší,jen je to další klam,kterým se snaží asi obelhat a obelstít opět sám sebe,že život je takový,jaký by ho chtěl mít,nikoliv jaký ve skutečnosti v lásce je.
Proto by člověk neměl vést o lásce úvahy a měl by být vděčný za každý den,který je milován,než za půl roku vztahu bez emoce,vášně a dalších projevů,jež dávají člověku znát že je milován.
Usíná klidnější.Nic nového nevyřešil,nepoznal...ale jěho mysl je čistá a tu a tam se mu opět začíná do ní vkrádat myšlenka na Evu....na rovnátka jež se umí smát.
Snad usne a ráno se probudí s novou nadějí v ní...v ženu,jež může být nositelkou té čisté lásky,kterou má on sám uzamčenou ve svých představách.
Je opět sám .
Nenávidí tyto okamžiky,které ho provází celým životem.
Být obklopen toliko lidmi jež tě mají zřejmě rády,ale nedokáží to dát najevo či nechtějí a člověk pak vnímá jen svoji samotu,do které se ve smutku utápí.
Včera mu řekla v baru Jampa jedna známá,se kterou se vždy pozdraví a prohodí pár slov,že je smutný gentleman se smutným srdcem.Že moc dávám a málo dostávám.
Oponoval jí,i když v tu chvíli věděl,že má pravdu a nikdy by netušil,že ho ona vnímá více než povrchně.
Proč to tak je,proč život dá člověku více citu a něhy,než druzí chtějí,proč mu dá schopnost přijímat lásku,když ji nedostává,proč člověku bolí srdce i když není nemocný,zkrátka samá proč,proč.
Leží,a přemýšlí nad vším.
Jak celou tu dobu žil,nad dětstvím,nad láskou,kterou dostával od maminky,nad dospívání,kdy poznával své první jinošské lásky,prožíval své první touhy a mladistvé milování a zamilovanost.
Také své první rozchody,slzy ,smutek,kdy si člověk myslel,že se mu nechce žít.
Vždy se ale snažil dát ze sebe vše,jelikož měl tu potřebu a touhu dát druhému to,co je milé i jemu.
Vždy to bylo adekvátně jeho vyspělosti,nemyslí tím tělesné,ale mentálnímu naladění mysli.
Je až neuvěřitelné,jaké věci a jaké vzpomínky si člověk dokáže vybavit po tolika letech,ale i jak dokáže vnímat minulost nedávnou spojenou s přítomností.
Vždy j si myslel,že láska je jen něco,co vyjadřuje určité pocity a nikdy nevěnoval dlouho tomuto slovíčku pozornost.
Strašně dlouho si i myslel,že když člověk miluje,je automaticky také milován,jelikož láska musí být smysluplná.
Dlouho si také myslel,nebo spíše chtěl myslet,že když člověk dá druhému něhu a cit plynoucí z jeho vlastního nitra,že to- či něco podobného mu bude opětováno.
Dlouho si myslel,chybí li člověku ten druhý,že logicky tomu druhému musí chybět ten první.
Vždy si tak nějak přál,aby to tak fungovalo,a myslel si,že je to vlastně samozřejmost.
O to je člověk pak více celičký rozbolený,když zjistí,že to tak není,že v životě to většinou funguje jinak a pak se bojí radši milovat-ví že bude v lásce opět sám,že nikomu nebude chybět jeho dlaň,jeho obětí.
Že lidi nejsou pro lásku ochotni nést oběti,oběti jež by je v ničem neomezovaly.
Říká tomu láska bez omezení,ano mohu ,,milovat,,ale nesmí mi to omezit v mých potřebách,náladách a poklidu.Tak tak je dnes láska vnímána.
Chybí jí vášeň,emoce,chybí jí potřeba vnímat a chtít toho druhého,chybí jí to nejjednodušší a nejzákladnější a to je vyjádření slovy,mluvou.Pohladit hezkým slůvkem,pohlazením nikoliv na pobídku druhého,ale pohlazení vycházejícím z nitra člověka samého,prostě mít touhu sám pohladit a dotknout se toho,koho milujeme.
Miluji,miluji plným srdcem,a jak mám poznat,je li moje láska smysluplná,má li budoucnost,neslyším li to nejzákladnější slovíčko miluji tě,mám tě ráda.Jak mám či má člověk poznat,jestli druhému chybí,když on či ona nedokáží dotekem vyjádřit svoji potřebu,své pocity,ne pro to,že to chce ten druhý,ale pro to,že to chce on či ona sám.
A takto tu leží a přemítá,o čem je život,o čem je milovat,kdy miluje a kdy je opravdu milován.
Neví,neví je li milován.Je to pocit,jež by člověk neměl zažívat,pocit nejistoty,kdy sám nevím,na kolik je jeho láska přijímána,má li smysl jí dávat,pokud ani neví,chce li ji vůbec někdo přijmout.
Ano,to je to nejpodstatnější- milovat a umět být milován,dát lásku a umět jí přijmout,nebát se dát druhému srdce a střežit a opatrovat srdce,toho jež miluji.
Pokud toto nefunguje a člověku chybí všechna tato zjištění,je na severním polu osamocen a i jeho láska zamrzá,až zemře úplně.
Pak se ze srdce stane na strašně dlouhou dobu kus ledu a do hry vstupuje čas,čas,který mě zakazuje milovat,jelikož se začínám bát bolesti.
Celý život dával a dával z plného srdce veškerou něhu,city a lásku jež měl ve svých komůrkách otevřenou,ale neví proč,vždy nebo převážně se v tomto citu cítil osamocen a sám.
Člověk si pak začne nalhávat,že to tak není,aby si sám sobě nepřiznal,že ten druhý nemiluje,že mu nechybí moje ruka,že ji klidně vymění za skleničku vína,za dobrý oběd,za vlastní pohodlí,jelikož by musel v sobě nejdříve probudit cit,jež je emotivnější jak úcta,kterou k němu zřejmě většinou lidi,tedy ženy chovaly s obdivem,či přívlastkům těmto podobným.
I když jedna žena homvášnivě milovala .Ano byl to nádherný rok jeho života,kdy někdo vynesl jeho srdce na výsluní citů a emocí,že člověk mnohdy ani nedýchal nad záplavou toho všeho,jež mu bylo v lásce dáváno.
Jen konec byl bolestivý se šrámem,jež i přes to vše,co po té bylo- stál.
Pravdou je to,že od té doby uteklo mnoho vody a on neslyšel do dnešní doby z úst ženy to,co touží slyšet každý,,ano je to to otřepané slovíčko, mám tě ráda a druhé miluji tě,,.Zvláštní,pár písmenek,a jak jsou strašně důležitá pro lidské srdíčko,pro lidskou duši,a jak je někdo používá bez uvážlivosti a někdo je nepoužije vůbec,jelikož tato slovíčka jsou do určité míry zavazující,a proč se zavazovat,když i tak můžeme životem proplouvat.
Přiznává si v mysli ,žil divný bohémský a mnohdy až nepochopitelný život a dnes ví,že mu chyběla láska,pohlazení,pár krásných slovíček,přichoulení se od ženy,vnímání jeho osobnosti a ptá se sám sebe,dostane se mu někdy ještě tohoto,když sám sebe mění?
Dokáží se měnit i lidi kolem něj tak, aby nedávali naděje a nebo naopak projevili to co mají ve svém nitru,to co jim říká jejich srdce?
Má nahraný krásný souborek s názvem třináct rad do života a mnohdy se nad ním pozastavil,na kolik je pravdivý každou svou větou i přes jeho něžnou naivnost.
Je nad ránem a jde spát,jelikož mu úvahy- ne že by se dostaly do slepé uličky,ale hlavně nic neřeší,jen je to další klam,kterým se snaží asi obelhat a obelstít opět sám sebe,že život je takový,jaký by ho chtěl mít,nikoliv jaký ve skutečnosti v lásce je.
Proto by člověk neměl vést o lásce úvahy a měl by být vděčný za každý den,který je milován,než za půl roku vztahu bez emoce,vášně a dalších projevů,jež dávají člověku znát že je milován.
Usíná klidnější.Nic nového nevyřešil,nepoznal...ale jěho mysl je čistá a tu a tam se mu opět začíná do ní vkrádat myšlenka na Evu....na rovnátka jež se umí smát.
Snad usne a ráno se probudí s novou nadějí v ní...v ženu,jež může být nositelkou té čisté lásky,kterou má on sám uzamčenou ve svých představách.