To období ,které nastalo,období,kdy Evuš byla svržena a zašlapána do odpadkového koše minulosti bylo jiné.
Je a bude těžké vše popsat a vyjádřit tak,aby to mnozí pochopili,jelikož jsem ho v mnohém nechápal ani já sám.
Bylo krásné.
S Evou jsme se vídali každý den,a každý dnem jsme si byli blíže.
Netrvalo dlouho,a já našel nový byt.
Nikdy jsem nechtěl zůstávat v bytě,kde jsem byl s ženou,se kterou jsem se rozešel.
Ne jen kvůli vzpomínkám,ale i to ,že by do bytu,kde jsem se miloval s ženou,která mě byla v danou chvíli blízká,bych se miloval s jinou,mě připadalo nečisté.
A snad i určitou formou znesvěcení možného...jiného vztahu.
Přátelé,kteří mě znali mě tak i již vnímali a snad i chápali a obdivovali.
Pro mnohé a nezasvěcené jsem musel ale být zcela jak podivín ,jako tvor z jiného světa.
Ale přiznám se,nevadilo mě to a názory okolí pro mě nikdy nebyly tím,co u druhých vytváří podstatu žití a směrů myšlení,
Přišel den,a my jsme najednou spočinuli mezi dveřmi nového bytu.
Snad rozpaky,snad radost z nového nám v danou chvíli svazovaly nohy.
Opravdu nevím,ale cítil jsem nádherný pocit něčeho nového.
Eva byla ke mně přimknuta jak klíště.
Hlavu složenou na rameni a já cítil její dech...napětí jejího těla,ale zároveň energii štěstí,jež nás v danou chvíli obklopovala.
Stále stojíme mezi zárubněmi dveří a snad jen pocit nám dává znát,jak moc jsme v tuto chvíli jeden druhému na blízku.
Teplo Evi tváře jsem cítil na rameni a přelévalo se něžně do celé hrudi.
Věděl jsem,že je v tuto chvíli šťastna a já...já se bál aby to,co se odehrálo v ten malý okamžik a na tak malém prostoru je sen.
Chtělo se mě křičet od radosti a jen stěží jsem potlačoval slzy,které se mě draly do očí.
Sám nevím,jak dlouho ,kolik dní,týdnů,měsíců...prostě nevím jak dlouho jsem byl mrtví na duši,a neznal jsem to,co jiní každodenně vnímali.
Neznal jsem již ten pocit,který mě procházel celým tělem...pocit,kterému někteří říkají láska,druzí štěstí ...a já???
Já jsem byl mezi zárubněmi,jež byly pro mě v tuto chvíli obláčkem na modré prosluněné obloze.
Nevím již kdo vešel jako první.
Chtělo by se mě nyní napsat něco,co by upoutalo a ještě více umocnilo situaci,ve které jsme byli jako muž v ženě a naopak,ale neudělám to.
Vím že jsme najednou procházeli bytem v objetí a kdyby se mě v danou chvíli kdokoliv zeptal,jakou barvu mělo cokoliv v tomto bytě...jen bych se usmál a řekl...nevím.
Zazvonil zvonek.
Jeho zvuk přehlušil atmosféru,ale já věděl,že stěhováci vezou základní vybavení,které jsem na rychlo nakoupil.
Evi se dívala nevěřícně a v jejich očích jsem cítil teplo,obdiv......pohlazení,které mě šlo celým tělem.
Pohlazení,které vycházelo z jejich hnědých očích a bylo v nich tolik lásky,že mé srdce se začalo otvírat jejím dlaním tak rychle,že jsem ve zlomku proletěl celý vesmír.
Byly to zvláštní chvíle.
Stěhováci pobíhali sem a tam,všude chaos,nepořádek.
Já přes to měl v sobě z toho všeho uložený neuvěřitelný pocit domova .
Byla to Evi,která ho dělala.
Usměvavá,veselá,smála se na hlas...opravdu na hlas a zvonivě tak,že každý tento moment mám do dnes v sobě zaryt nesmazatelně a i přes to,co již dnes vím, že budoucnost přinesla,tam takto zůstane již na pořád.
Byl jí plný byt,tu měla v ruce obraz,tu nádobí,po chvilce již povlékala smontovanou postýlku v ložnici.
Orientovala se zde velmi rychle a já v tu chvíli věděl,že jsme našli své útočiště,svoje hnízdo milenců,svůj domov.
Těžko si tyto pocity popisují,a snad jsou i nezáživné,ale pro mne v ten den znamenaly celý můj život.
Vždy,když se na mě usmála ta její rovnátka,byl jsem šťastnější a štastnější.
Ani nevím proč to řekla,ale v celém tom shonu,který kolem panoval,řekla větu,, a zde bude vánoční stromek,, a já vím,že jsem se rozplakal.
Vím že muži nepláčou,ale tato věta byla pouze dokreslením všech pocitů,dokreslením toho,že jsme doma.
Vystihovala naši lásku a já až později si uvědomil,že láska se dá vyjádřit i jinou větou,jinými slovy,než je miluji tě.
Ale to je již na další vyprávění,jelikož za chvíli ,tak jak v letu jímž mě míjela a doteky,které mě vždy uštědřila jsem věděl.že dnešní den se blíží ke konci.
Tedy ke konci ne jako takovému,ale .....ale to opravdu až příště
Je a bude těžké vše popsat a vyjádřit tak,aby to mnozí pochopili,jelikož jsem ho v mnohém nechápal ani já sám.
Bylo krásné.
S Evou jsme se vídali každý den,a každý dnem jsme si byli blíže.
Netrvalo dlouho,a já našel nový byt.
Nikdy jsem nechtěl zůstávat v bytě,kde jsem byl s ženou,se kterou jsem se rozešel.
Ne jen kvůli vzpomínkám,ale i to ,že by do bytu,kde jsem se miloval s ženou,která mě byla v danou chvíli blízká,bych se miloval s jinou,mě připadalo nečisté.
A snad i určitou formou znesvěcení možného...jiného vztahu.
Přátelé,kteří mě znali mě tak i již vnímali a snad i chápali a obdivovali.
Pro mnohé a nezasvěcené jsem musel ale být zcela jak podivín ,jako tvor z jiného světa.
Ale přiznám se,nevadilo mě to a názory okolí pro mě nikdy nebyly tím,co u druhých vytváří podstatu žití a směrů myšlení,
Přišel den,a my jsme najednou spočinuli mezi dveřmi nového bytu.
Snad rozpaky,snad radost z nového nám v danou chvíli svazovaly nohy.
Opravdu nevím,ale cítil jsem nádherný pocit něčeho nového.
Eva byla ke mně přimknuta jak klíště.
Hlavu složenou na rameni a já cítil její dech...napětí jejího těla,ale zároveň energii štěstí,jež nás v danou chvíli obklopovala.
Stále stojíme mezi zárubněmi dveří a snad jen pocit nám dává znát,jak moc jsme v tuto chvíli jeden druhému na blízku.
Teplo Evi tváře jsem cítil na rameni a přelévalo se něžně do celé hrudi.
Věděl jsem,že je v tuto chvíli šťastna a já...já se bál aby to,co se odehrálo v ten malý okamžik a na tak malém prostoru je sen.
Chtělo se mě křičet od radosti a jen stěží jsem potlačoval slzy,které se mě draly do očí.
Sám nevím,jak dlouho ,kolik dní,týdnů,měsíců...prostě nevím jak dlouho jsem byl mrtví na duši,a neznal jsem to,co jiní každodenně vnímali.
Neznal jsem již ten pocit,který mě procházel celým tělem...pocit,kterému někteří říkají láska,druzí štěstí ...a já???
Já jsem byl mezi zárubněmi,jež byly pro mě v tuto chvíli obláčkem na modré prosluněné obloze.
Nevím již kdo vešel jako první.
Chtělo by se mě nyní napsat něco,co by upoutalo a ještě více umocnilo situaci,ve které jsme byli jako muž v ženě a naopak,ale neudělám to.
Vím že jsme najednou procházeli bytem v objetí a kdyby se mě v danou chvíli kdokoliv zeptal,jakou barvu mělo cokoliv v tomto bytě...jen bych se usmál a řekl...nevím.
Zazvonil zvonek.
Jeho zvuk přehlušil atmosféru,ale já věděl,že stěhováci vezou základní vybavení,které jsem na rychlo nakoupil.
Evi se dívala nevěřícně a v jejich očích jsem cítil teplo,obdiv......pohlazení,které mě šlo celým tělem.
Pohlazení,které vycházelo z jejich hnědých očích a bylo v nich tolik lásky,že mé srdce se začalo otvírat jejím dlaním tak rychle,že jsem ve zlomku proletěl celý vesmír.
Byly to zvláštní chvíle.
Stěhováci pobíhali sem a tam,všude chaos,nepořádek.
Já přes to měl v sobě z toho všeho uložený neuvěřitelný pocit domova .
Byla to Evi,která ho dělala.
Usměvavá,veselá,smála se na hlas...opravdu na hlas a zvonivě tak,že každý tento moment mám do dnes v sobě zaryt nesmazatelně a i přes to,co již dnes vím, že budoucnost přinesla,tam takto zůstane již na pořád.
Byl jí plný byt,tu měla v ruce obraz,tu nádobí,po chvilce již povlékala smontovanou postýlku v ložnici.
Orientovala se zde velmi rychle a já v tu chvíli věděl,že jsme našli své útočiště,svoje hnízdo milenců,svůj domov.
Těžko si tyto pocity popisují,a snad jsou i nezáživné,ale pro mne v ten den znamenaly celý můj život.
Vždy,když se na mě usmála ta její rovnátka,byl jsem šťastnější a štastnější.
Ani nevím proč to řekla,ale v celém tom shonu,který kolem panoval,řekla větu,, a zde bude vánoční stromek,, a já vím,že jsem se rozplakal.
Vím že muži nepláčou,ale tato věta byla pouze dokreslením všech pocitů,dokreslením toho,že jsme doma.
Vystihovala naši lásku a já až později si uvědomil,že láska se dá vyjádřit i jinou větou,jinými slovy,než je miluji tě.
Ale to je již na další vyprávění,jelikož za chvíli ,tak jak v letu jímž mě míjela a doteky,které mě vždy uštědřila jsem věděl.že dnešní den se blíží ke konci.
Tedy ke konci ne jako takovému,ale .....ale to opravdu až příště