Já chtěl bych věřit,že mohu šťasten být,
však smutek a splín nyní v duši mám,
já chtěl bych věřit,že mohu v lásce opět žít,
a obklopen všemi,necítit se stále sám.
Srdce je zmateno a neví co dít se bude dál,
A v mysli jen chaos se zmatkem se přou,
Já zřejmě nebudu ten kopretinky praví král,
A osud se životem, teď proti sobě jdou .
Já však nevzdávám se,svůj osud rád si ovládám,
a své srdce na dlani již dávno nabídl jsem tobě,
a mé city ke tvým nohám já v úctě předkládám,
a bezmocný jsem,zmatený jak nezkušené robě.
Seber je ze zemně a nenech po nich šlapat,
Neb zatím křehké jsou jak tvoje něžné květy,
Nebo řekni jdi,neboj se, já nebudu ti plakat
Když od sebe vzdálí se ty naše smutné světy.
Já i po té, tě v srdci uchovanou budu míti,
Jak ženu ,jež srdci mému blízká tuze byla,
A nebudu láteřit,a ni sprostě na tebe tu klíti,
Žes mé city nemohla přijmout moje milá.
však smutek a splín nyní v duši mám,
já chtěl bych věřit,že mohu v lásce opět žít,
a obklopen všemi,necítit se stále sám.
Srdce je zmateno a neví co dít se bude dál,
A v mysli jen chaos se zmatkem se přou,
Já zřejmě nebudu ten kopretinky praví král,
A osud se životem, teď proti sobě jdou .
Já však nevzdávám se,svůj osud rád si ovládám,
a své srdce na dlani již dávno nabídl jsem tobě,
a mé city ke tvým nohám já v úctě předkládám,
a bezmocný jsem,zmatený jak nezkušené robě.
Seber je ze zemně a nenech po nich šlapat,
Neb zatím křehké jsou jak tvoje něžné květy,
Nebo řekni jdi,neboj se, já nebudu ti plakat
Když od sebe vzdálí se ty naše smutné světy.
Já i po té, tě v srdci uchovanou budu míti,
Jak ženu ,jež srdci mému blízká tuze byla,
A nebudu láteřit,a ni sprostě na tebe tu klíti,
Žes mé city nemohla přijmout moje milá.